Den bez aut

Jsou dny, kdy všichni jezdí jak pomatení. Bývá to způsobeno skvrnami na slunci nebo nadkritickou zácpou (po Praze hodina a výš na jeden kilometr). Cédéčka přehrána, pití vypito, cigarety dokouřeny, časové rezervy vyčerpány, trpělivost taky, konec v nedohlednu. Jako po první fázi zavádění měření procesů. Představa o ukazatelích jasná, monitorovací nástroje k dispozici, cesta dál ucpaná odporem těch, kterých se to týká. Zablokují přístup ke zdrojům dat.
Nikdo nemá rád, když mu druzí vidí do karet a manažer zvlášť. Nikoho netěší, že už se svou znalostí není v podniku jedinečný, tudíž nepostradatelný. V řadě firem se dodnes důležitost (a tedy přínos) pracovníka měří podle fronty u jeho dveří a na pracovním stole a počtem porad, které bez něho nemají smysl.
Proč ta paralela s ucpanou Prahou? Ti, kterých se to týká, taky někam jedou. Jenže jiným směrem a jiným autem. Bylo by po zácpě, kdybychom se sesedli do autobusu, který nás uveze všechny. Je-li tím autobusem BPM a procesní monitoring je jeho koly, pořád zbývá shodnout se nejdřív na cíli cesty. Do tohohle autobusu nikoho násilím nenacpeme. Ani vyhlášením dne bez aut.