O pružnosti systému řízení rizik

Když mám blogat aktuálně, tak aktuálně. V sobotu jsem byl na antináckovské demonstraci. Velká pohoda a apolitická shoda na Staromáku, normální a usmívající se lidé, korzo Pařížskou jak o šabatu v Mea Shearim. Přístupy do Maislovy ze všech stran střeženy těžkooděnci a vůbec policistů víc, než jsem viděl od ledna 89.

A najednou - kolem páté, na konci Pařížské - přímo u Mikuláše - skupina dvaceti, třiceti nácků. S vlajkami včetně těch černorudých. Po policistech ani stopy kromě tří městských tiše se vytrácejících za Husův pomník. Ti těžkoodění vytrvale stojí na svěřených místech. A kolem nácíků to houstne. Nejdřív úplně normálními lidmi vyvedenými z míry. Co tu ty holé lebky dělají? Jak se sem dostali? A kde jsou policajti? Dav kolem pouze tiše mlčí, náckové raději balí vlajky. A pak začne přibývat chlapců s kapucami a černými šátky na tváři a ředí dat. Normální lidé se vytrácejí. Je jasné, že tohle si anarchisté nenechají ujít. Pomalý přesun obou skupin přes Staromák a dál k Národní. Po policistech nikde stopy, dál věrně střeží tam, kam je velitel zásahu postavil.

Rvačky ve Vodičkově už jsem neviděl, proč taky, nejsem novinář a prát se ve svém věku už taky nechci. Večer poslouchám média a obdivuji, jak jsou všechna totálně neschopná vystihnout realitu i její atmosféru. A sebepochvalné řeči policejních šéfů. Já jsem přesvědčen, že ta bitka vůbec být nemusela. Sil na to policie měla dost. Neměla ale dost pružnosti.

Poučení k tématu řízení rizik. Zlu - a těmi rozhodně rizika jsou - je třeba předcházet. Nastavit opatření tam, kde je nebezpečí rizika největší, je správné. Pokud v tomto bodu skončíme, skončili jsme příliš brzy a doplatíme na to. Systém řízení rizik musí být dynamický, musí na okolí i vnitřní prostředí reagovat, musí žít. Jinak plýtváme prostředky na nesprávných frontách.